+420 737 729 282 info@zasklem.com

 O poruchách autistického spektra (PAS)

Poruchy autistického spektra (PAS) jsou označovány jako pervazivní (všepronikající) vývojové poruchy. Znamená to, že vývoj jedince s PAS probíhá odlišným způsobem od zdravého (neurotypického) jedince. Projevují se zejména v oblastech komunikace, sociální interakce a představivosti.
Největší potíže mají lidé s PAS v kontaktu s druhými lidmi. Složitá je pro ně orientace v okolním světě, který je pro ně nepřehledný, plný nesrozumitelných pravidel a situací, z nichž se snaží uniknout. Objevují se nepřiměřené reakce na změny a snaha dělat věci stejným (stereotypním) způsobem. Patrné problémy nastávají v oblasti verbální i neverbální komunikace. Závažným důsledkem výše uvedeného narušení je výrazně odlišné chování, které v životě jedince přináší řadu komplikací v soužití v jeho rodině, později při vzdělávání, v kontaktu s vrstevníky a dalšími lidmi.

S některou z forem PAS se dle epidemiologických průzkumů narodí každé 36. dítě, v České republice žije přibližně 270.000 obyvatel na spektru autismu (cca 2,7% populace). PAS je diagnostikován častěji u chlapců, a to v poměru 4:1

Včasný záchyt podezření na PAS
  • dotazníkové šetření M-CHAT/RFiv ordinacích praktických lékařů pro děti a dorost (PLDD).
Kdo provádí diagnostiku PAS
  • klinický dětský psycholog
  • klinický psycholog
  • pedopsychiatr
  • psychiatr
Návazné sociální služby
  • raná péče, odborné sociální poradenství, sociálně aktivizační služby, sociální rehabilitace, osobní asistence, denní a týdenní stacionáře, chráněné a podporované bydlení, domovy pro osoby se zdravotním postižením, odlehčovací služby atd.

Projevy PAS

Mezinárodní klasifikace nemocí 10 revize (MKN 10) přesně vymezuje diagnostická kritéria problémového chování v jednotlivých oblastech triády. (Thorová, 2006)


TRIÁDA PROBLÉMOVÝCH OBLASTÍ SPOLEČNÁ PRO PAS

  • Komunikace
  • Sociální interakce a sociální chování
  • Představivost (spojována se stereotypním okruhem zájmů)

 

    Smyslem komunikace je předávání informací, sdílení názorů, vytváření vztahů a dorozumívání se s lidmi. Pro proces socializace neboli vrůstání do lidské společnosti, porozumění jejím procesům a fungování je řeč velmi důležitým prvkem. U lidí s PAS bývá nejvíce postiženo chápání významu komunikace jako prostředku pro vzájemné sdělování informací, potřeb nebo názorů. Vnímání toho, že komunikace je vícesměrný proces, ke kterému patří jak sdělování z jedné strany, tak i na druhé straně naslouchání – zpracování slyšeného a odpovídající komunikační reakce na sdělenou informaci, je pro lidi s PAS často těžce pochopitelné. 

    Další stránkou řeči je fonetická složka – zvukové tvoření slova. Malé dítě nejprve napodobuje zvuky, které postupně přechází v hlásky, které se spojují ve slabiky a slova. Je to proces, který u dětí s normálním vývojem probíhá v souladu s celkovým vývojem dítěte. Dítě napodobuje, co slyší, opakuje mluvené slovo a spojuje si jej s vizuálním obrazem a kontextem situace. Právě schopnost napodobovat, učit se vnímáním druhých je u dětí s PAS vždy do určité míry omezeno. Slovo pro ně může být jen skupina nějak znějících hlásek, která s sebou již nenese nějaký význam či obsah. Často proto také vývoj řeči bývá opožděn nebo se nevyvíjí vůbec. U lidí s PAS, kde je vývoj řeči v normě, můžeme vysledovat specifické slovní obraty, lpění na určitých slovních vazbách a doslovné vnímání. Lidé s vysoko funkčním autismem a s Aspergerovým syndromem většinou nerozumí ironii, nadsázce, vtipu. (Bazalová, 2011)

    Komunikace bývá často propojena s emočním prožíváním sdíleného obsahu. Lidé s PAS prožívají emoce, ale jejich zpracování a externalizace je velmi odlišná od neurotypických lidí. Proto také bývá narušena propojenost emocí s komunikačním sdílením a celkové porozumění prožívaných emocí nejen u druhých lidí, ale i u sebe. Pochopení neverbálních informací prostřednictvím mimiky, gest, postoje a tónu hlasu je do velké míry omezeno. 

    Komunikace je pro vytváření vztahů, porozumění okolnímu světu a „propojení“ se s druhými jedna z nejdůležitějších schopností. Proto je v péči o lidi s PAS velmi důležité najít komunikační kanály, možnosti sdělování a porozumění. Jedná se z počátku o hledání možností způsobu komunikace, někdy i přes alternativní způsoby. Často musí být komunikace podpořena vizuální podporou – piktogramy. Ale hlavním úkolem je nalezení způsobu „spojení se“ s lidmi s PAS prostřednictvím sdělování a pochopení sdíleného obsahu.

    Většina dětí má přirozenou schopnost vytvářet sociální vztahy. Nejprve jsou to rodiče a nejbližší rodina, která přes prvotní úsměvy dítěte a postupně zvětšující se vzájemnou interakci vytváří prostor pro růst v sociálních rolích, porozumění světu a přijímání sociálního chování. Základem je vztah, který se však rodí a následně sytí vzájemnou komunikací verbální i neverbální. U dětí s PAS tento přirozený vývoj nenastává. Dítě nevyžaduje prvotní sociální hry. Nefixuje pohled na známé lidi, často si rádo hraje samo. Postupně přibývají konfliktní situace, kterým rodič či pečovatel často nerozumí. Dítě se jeví jako nevychované, bez zásad slušného chování, někdy až drzé, agresivní. 

         Tato omezenost přirozeného vrůstání do sociálních vztahů postupně člověka s PAS vyčleňuje, bývá označován jako divný a ve školním prostředí se často stává terčem posměchu. Jak uvádí Bazalová (2011, s. 46) „Dítě s PAS je schopno dát malý smysl tomu, co vnímá a pozoruje. Neumí číst z očí, gest, postojů, či výrazů obličeje. Není schopno porozumět tomu, co cítíme, co si myslíme, jaké máme úmysly, přání.“

         Z tohoto důvodu jedinec často selhává v sociálním kontaktu. Člověk s PAS volí neodpovídající společenské strategie. Tyto neúspěchy, znejistění jej nakonec donutí stáhnout se do „svého světa“, kde si vytváří svá pravidla, která jsou pro něj srozumitelná a bezpečná. Tyto děti se učí podle vzorce podnět-reakce, tedy na konkrétní podnět má přijít konkrétní reakce (např. když mi někdo říká něco s úsměvem, jde vždy o přátelský dialog). Již nedokáže porozumět rozmanitosti přetvářky, nadsázky a odchylek i v neverbální komunikaci. Při výchově je nutné naučit nejen, jak se mají chovat, ale také proč se tak mají chovat – jak dané chování působí na druhé, jak mu rozumí apod.

         Člověk s PAS přirozeně nevrůstá do sociálních vztahů, a proto se prohlubuje jeho izolovanost. Včasná diagnostika a následná odborná péče je důležitým prvkem při pomoci v porozumění okolnímu světu a postupnému začleňování.

    MKN-10 uvádí následující kritéria pro tuto oblast:

    • rigidita a rutinní chování v široké škále aspektů každodenního života (všední zvyky, hry)
    • specifická příchylnost k předmětům, které jsou pro daný věk netypické (jiné než např. plyšové hračky)
    • lpění na rutině, vykonávání speciálních rituálů, stereotypní zájmy – např. data, jízdní řády
    • pohybové stereotypie
    • zájem o nefunkční prvky předmětů (např. omak, vůně)
    • odpor ke změnám v běžném průběhu činností nebo v detailech osobního prostředí (např. přesunutí dekorací nebo nábytku v rodinném domě).

    Stereotypní chování je spojeno s narušenou představivostí a s tím související neschopností předvídat sled následujících situací (Bazalová, 2011). Úzkost je také jedním z rysů, který lidi s PAS provází. Problémové chování, stereotypie a bazírování na neměnnosti vychází z potřeby vyrovnávat tuto úzkost.

    Hra a zájmy – vycházíme-li z předešlých specifických charakteristik, bude se vývoj hry a zájmů dítěte s PAS vyvíjet jiným způsobem než u dítěte s přirozeným vývojem. Hra je ovlivněna omezenou představivostí. Navazuje na vyhraněnost zájmů lidí s PAS. Často se jedná o jeden okruh zájmových aktivit, kterému jsou ochotni podřídit všechen svůj čas. Může jít o sbírání faktů, záliba v čtení jízdních řádů, obliba v číslech a početních úkonech, stavění věci do řady, detailní kresby apod. Často jsou to aktivity, které neprobíhají v interakci s druhými. Ty jsou již pro lidi s PAS náročnější. Přijmout pravidla a podvolit se jim, aniž by si je přetvářely podle svého, střídání se ve hře, porovnávání se hrou (výhra x prohra), vnímat interakce herního partnera – to jsou všechno vlivy, proč se lidi s PAS těmto hrám vyhýbají a raději se uchylují k individuální hře, kterou mají jasně strukturovanou, a opakuje se v stereotypně nastavených vzorcích. 

     Myšlení – schopnost vcítit se do druhého člověka, uvědomění si, že může mít jiný názor a odlišně vnímat stejnou situaci, se nazývá tzv. teorie mysli. Tvoří se okolo čtvrtého roku života. Lidé s PAS si jen velmi těžce uvědomují, že někdo může mít jiné poznání, jiný pohled na danou věc. Např. na obrázku je místnost. V místnosti je dítě a vidí, že v krabičce od pastelek jsou ukryty bonbóny. Tuto krabičku zavře. Při otázce, co si bude myslet dítě, které stálo za dveřmi, že je v krabičce, čtyřleté          a starší dítě odpoví, že si bude myslet, že tam jsou pastelky. Mladší dítě a dítě s PAS odpoví, že tam jsou bonbóny. Nedokáže oddělit své poznání (poznání, když vidím, co se děje v místnosti) od vnímání toho, kdo byl za dveřmi. Této schopnosti se musí učit.

    Generalizace naučeného, poznaného a zažitého je také pro lidi s PAS velmi náročná myšlenková aktivita. Časté je ulpívání nabyté vědomosti či dovednosti na místo, kde se danou věc naučili, na osobu, která je to naučila. „Přenos“ poznatků do dalších aktivit je velmi náročný a jde o proces, který vyžaduje hodně času. Nelze tedy očekávat, že nabytou dovednost automaticky „přenese“ do dalšího prostředí. 

    Také vnímání z pohledu celek vs detail se lidí s PAS se převážně zaměřují na detaily. Mluvíme o problémech s centrální koherencí. Člověk s PAS nedokáže vnímat dění kolem sebe jako celek propojený mnoha vazbami a návaznostmi. Ulpívá na detailech mnohdy „vytržených“ z kontextu celku. Nedokáže třídit informace do kategorií, nedokáže zobecňovat informace. Myslí v útržcích. I lidi si často zapamatovává ne jako obraz celé postavy v mysli, ale prostřednictvím nějakého detailu, který na daný okamžik zaujme. V některých případech i změna účesu může vést k neidentifikaci dané osoby. Proces učení se vztahům mezi jednotlivostmi tvořícími celek musí probíhat postupným – krokovým – způsobem.

    Paměť – lidé s PAS jsou mnohdy schopni zapamatovat si velké množství informací (telefonní seznamy, čísla…), ale tyto informace již nedovedou využít v běžném životě. Nepropojují je v smysluplný celek. Dobrá je krátkodobá paměť, takže jsou schopni si na určitou dobu zapamatovat danou sumu informací, ale po určitém čase jako by se vše museli učit znova. Fixují si informace, které jsou pro ně důležité, tedy jsou z okruhu jejich zájmů. To, co neshledávají důležité, nefixují v paměti a je nutné neustálé opakování. Propojenost informací a jejich využívání v daných činnostech je důležitou součástí při vedení lidí s PAS. 

         Zážitky, které si fixují v paměti, jsou uchovány v „deníkové“ formě. Jedná se o popis jednotlivých situací, jak šly za sebou, bez návaznosti na emocionální prožitek a související děje.

         Výzkumy v magnetické rezonanci ukázaly, že zdravému jednici zůstává v dospělosti díky logickým spojům mezi poznatky a díky vytěsnění nepotřebných informací asi polovina neuronů na rozdíl od jedinců s Aspergerovým syndromem, jimž zůstává mnohem více neuronů.

         Vnímání – u lidí s PAS dochází k odlišnostem ve vnímání. Často nedovedou vnímanou skutečnost pojmout jako celek a zaměří se spíše na detaily. Dochází rychleji k přetížení, protože schopnost filtrovat je omezená nebo zcela chybí. Proto dochází ke zpomalení, někdy i zkreslení vjemů. (Náročné pro ně bývá poslouchat výklad učitele a současně jej zapisovat.) Může dojít k tzv. fenoménu „vypnuto“ kdy daný jedinec na chvíli zavře smyslové kanály a uzavře se do sebe.

         Zrakové vnímání – jedinec s PAS přijímá zrakem 80 – 90% informací. Myšlení probíhá tzv. „v obrazech“. Proto je velmi důležitá vizuální podpora při komunikaci. Lidé s PAS preferují periferní zrakové vnímání před přímým pohledem. Někdy dochází k obtížím s fixováním pohledu na předmět nebo naopak s ulpíváním zraku a nepružným přesměrováním zrakové kontroly.

         Sluchové vnímání – někteří jedinci s PAS preferují sluchové vnímání před vizuálním. Mohou mít různě „nastavenou“ hlasitost vnímání – hlasité projevy nevnímají, slabší ano (je to individuální). Někdy dochází k náročné filtraci slyšených zvuků a k citlivosti vnímání. Člověk s PAS může slyšet, jak leze brouk, a bez schopnosti filtrace všech zvuků dochází k tzv. „přetížení“. Proto je důležité znát tato specifika u konkrétních lidí a přizpůsobit jim prostředí, rychlost řeči a množství slyšených vjemů. Mnoho lidí s PAS nemá rádo hluk a šum, který způsobuje více lidí v místnosti. 

         Hmatové vnímání – člověk s PAS může mít zvýšenou citlivost a s tím související špatné snášení některých materiálů (tyto materiály mu způsobují nepříjemný pocit, i když je má druhý člověk, protože se bojí, aby se ho jimi netokl). Také na něj působí změny teplot, někteří mají problémy se stříháním a česáním vlasů, dotyky. Bývá s tím spojen nižší práh vnímání bolesti, teploty. Klidně vyběhnou v zimě bosi ven.

         Čichové vnímání – při zvýšené citlivosti těžce snáší některé vůně, s protože čichové vjemy úzce souvisí s našimi emocemi a jsou napojeny na chuť, mohou vyvolat silné emoce, agresivitu, nevolnost. Při snížené citlivosti může dojít k preferenci čichových vjemů, které jsou pro intaktní společnost nepřijatelné nebo až odpudivé (moč, výkaly apod.)

         Chuťové vnímání – při zvýšené citlivosti dochází k vybíravosti v jídle a preference jídel bez chuti, snížená citlivost vede ke konzumaci nestravitelných předmětů (hlína, mýdlo, výkaly…).

         Motorika a praktické dovednosti – u lidí s PAS se setkáváme s pohybovou hyperaktivitou nebo naopak pasivitou. Častá je také záliba ve stereotypních pohybech (např. otáčení se neustále dokolečka) a náročnější nácvik a ukotvení praktických dovedností. U lidí s Aspergerovým syndromem bývá častá motorická neobratnost ve vývoji jemné i hrubé motoriky, někdy až apraxie. Mohou se objevovat zvláštnosti v chůzi i dalších pohybech. Výskyt těchto odlišností je častý, ale nejedná se o diagnostické kritérium. 

    Příčiny vzniku PAS

    PAS je celoživotní neurovývojová porucha. Je to vrozené postižení mozkových funkcí. Za PAS je zodpovědná doposud nepřesně specifikovaná mozková dysfunkce, která člověka handicapuje v porozumění okolnímu světu a způsobuje, že informace z okolního světa jsou chápány a vyhodnocovány odlišným způsobem. V důsledku této kombinované dysfunkce je schopnost člověka s PAS adaptovat se na nároky běžného života výrazně snížená, chováním se pak dítě či dospělý člověk výrazně vyděluje ze svého okolí. Specifické projevy v chování dítěte nejsou způsobeny chybným výchovným vedením. Autismus řadíme mezi neurovývojové poruchy na neurobiologickém základě (teoreticky jsou nejvíce zvažovány dysfunkce v oblasti mozečku, limbického systému, kůry mozkové, cingula, hippokampu).

    Z hlediska neuropsychologického problémy dítěte vyvěrají z potíží s vnímáním (příjmem informací) a zpracováním informací (problémy v oblasti emocí a myšlení). Nejedná se o jedno místo v mozku zodpovědné za vznik autismu, ale spíše o poruchu komunikačních a integračních funkcí v mozku. Předpokládáme, že pokud existuje různorodost v projevech, bude existovat i variabilita v příčinách (multifaktoriální příčiny).

    Významnou roli hrají genetické faktory – na vzniku autismu se s největší pravděpodobností podílí různý počet genů v různé míře. Riziko je pro rodinu s dítětem s autismem tedy vyšší než u běžné populace. Určitý význam v etiologii autismu mohou mít také rizikové faktory v těhotenství (expozice thalidomidu, rubeola a některé virové infekce) a pre- i perinatální komplikace (Thorová). (Hrdlička, Komárek, Thorová).

     

    DĚDIČNOST

    Ukázalo se, že dědičnost hraje u výskytu autismu velkou roli. Z různých výsledků výzkumů vyplývá, že rodiče dítěte, které má autismus mají 2-5% šanci, že i jejich druhé dítě bude autistické. To znamená, že rodiče podstupují padesátkrát větší riziko než rodiče se zdravým dítětem.Výsledky výzkumů na dvojčatech prezentují mnohem vyšší procento výskytu autismu u jednovaječných dvojčat ( 62-89%) než u dvouvaječných (0-3%). Odpovědné geny nejsou známy, nicméně předpokládá se, že se bude z části jednat o kombinaci běžných genů a z části kombinace vlivu genů a prostředí. Zdá se také, že v rodinách s dětmi s poruchou z autistického spektra existuje zvýšený počet neuropsychiatrických poruch. Rodinné studie ukazují především sociální fobie, obsesivně-kompulzivní poruchy, afektivní poruchy, ADHD, Tourettův syndrom (Hrdlička, Komárek, Thorová; Jelínková).

    Typy poruch autistického spektra

    Dle desáté revize Mezinárodní statistické klasifikace nemocí (1993) mezi pervazivní vývojové poruchy (ozn. F84) patří:

    Dětský autismus (F84.0) – tvoří jádro PAS; stupeň závažnosti poruchy bývá různý, od mírné formy až po těžkou; problémy se musí projevit v každé části diagnostické triády. Kromě poruch v klíčových oblastech sociální interakce, komunikace a představivosti mohou lidé s autismem trpět mnoha dalšími dysfunkcemi, které se projevují navenek odlišným, abnormním až bizarním chováním. Typická je značná variabilita symptomů. 

    Atypický autismus (F84.1) – velmi heterogenní diagnostická jednotka, která tvoří součást autistického spektra. Dítě splňuje jen částečně diagnostická kritéria daná pro dětský autismus. Nicméně u dítěte najdeme řadu specifických sociálních, emocionálních a behaviorálních symptomů, které se s potížemi, jež mají lidé s autismem, shodují. Diagnostický systém DSM-IV. termín atypický autismus jako samostatnou kategorii nezná, užívá termín pervazivní vývojová porucha nespecifikovaná (F84.9). Lze říci, že atypický autismus je zastřešujícím
    termínem pro část osob, na které se hodí vágní diagnostický výrok autistické rysy či sklony. 

    Aspergerův syndrom (F84.5) – „sociální dyslexie“; jedná se o velmi různorodý syndrom, má svá specifika i problémy, které mohou být stejně závažné, i když kvalitativně odlišné od ostatních PAS. Intelekt u lidí s Aspergerovým syndromem je v pásmu normy, má vliv na úroveň dosaženého vzdělání a na úroveň sebeobslužných dovedností, ale není plně zárukou samostatného života v dospělosti.

    Jiná dezintegrační porucha (F84.3) – poprvé popsal v roce 1908 speciální pedagog z Vídně T.Heller – popsal případy šesti dětí, u kterých mezi třetím a čtvrtým rokem došlo k výraznému regresu a nástupu těžké mentální retardace, ačkoliv předtím vývoj probíhal zcela uspokojivě – „dementia infantilis“, „Hellerův syndrom“. Po období normálního vývoje, který trvá u dezintegrační poruchy minimálně dva roky, nastává z neznámé příčiny regres v doposud nabytých schopnostech.

    Jiné pervazivní vývojové poruchy (F84.8) – v Evropě se neužívá příliš často; diagnostická kritéria nejsou přesně definována. Kvalita komunikace, sociální interakce i hry je narušena, nicméně nikoli do té míry, která by odpovídala dg. autismu nebo atypickému autismu; u některých dětí je výrazně narušená oblast představivosti.

    Rettův syndrom (F84.2) – geneticky podmíněný syndrom doprovázený těžkým
    neurologickým postižením, které má pervazivní dopad na somatické, motorické i psychické funkce -poprvé popsal rakouský dětský neurolog Andreas Rett (1966). Stěžejní symptomy – ztráta kognitivních schopností, ataxie (porucha koordinace pohybů) a ztráta účelných schopností rukou. Výskyt pouze u dívek (chlapci s touto mutací genu nepřežívají). (Thorová; Hrdlička, Komárek).

    Materiál ke stažení

    Bez ohledu na to, že se vyplatí dodržovat určitá obecná pravidla, jsou lidé s autismem charakterově stejně pestří jako kdokoli jiný a nikdy nebude existovat žádný soubor pravidel, uplatnitelný na všechny bez rozdílu. V souboru níže naleznete několik bodů a doporučení, jak se v různých životních situacích zachovat. Nejde o univerzální pravidla, ale praktická doporučení, která se můžou hodit v každodenních situacích.

    MÝTY O AUTISMU
    (dle Thorové)

    Děti s autismem se nemazlí a nejsou kontaktní

    Většina dětí s autismem má zájem o fyzický kontakt.

    Lidé s autismem nemají zájem o přátelství

    Stojí o přátelství, ale nevědí jak ho navázat a udržet. Často kontakt navazují nevhodným způsobem. Jejich odlišné zájmy a odlišný způsob komunikace je často staví mimo vrstevnický kolektiv.

    Lidé s autismem nenavazují oční kontakt

    Řada lidí ho navazuje, ale velmi často v jiné kvalitě a frekvenci než je běžné. Dospívající či dospělí s autismem uvádí, že se ho naučili používat, ale není pro ně přirozený.

    Nemůže se u něho jednat o poruchu autistického spektra, protože nemá narušenou schopnost představivosti, naopak má velmi bohatou fantazii, vytváří si vlastní svět, vymýšlí si názvy postav a píše povídky

    Přítomnost fantazie není diagnostickým měřítkem. Navíc většina lidí s PAS má fantazijní svět poněkud rigidní, téma se opakuje, výrazně na něm ulpívá, hranice mezi fantazií a realitou není vždy zcela jasná.

    V rodině se poruchy autistického spektra nevyskytují, naopak maminka je uznávaná lékařka a dědeček vedoucí katedry jaderné fyziky

    Poruchy PAS mají velký podíl dědičnosti, jejíž mechanismus není přesně znám. Řada lidí s mírnou PAS dosáhla vysokého vzdělání a stala se uznávanými odborníky. Mají výraznější potíže v sociální komunikaci. Obvykle se jedná o lidi s vyhraněnými zájmy, sebestředné, nepraktické, zvláštní, nespolečenské nebo naopak kontaktní bez adekvátního odstupu. Založili rodiny, mají děti, u nichž autismus ale může spadat do jakékoliv části.

    Viděli jsme několik dětí s autismem a ti se velmi lišili od našeho dítěte/žáka, domníváme se, že se o autismus nejedná

    PAS tvoří velmi různorodou diagnostickou kategorii, projevy se výrazně liší. Stejnou diagnózu sdílí lidé nadprůměrně inteligentní, s poruchami učení, s mentální retardací, spontánně navazující kontakt i uzavření, velmi aktivní i pasivní, s poruchami chování. Někteří vyžadují speciální vzdělávání a dohled, jiní žijí samostatně, jsou úspěšní v zaměstnání a vedou spokojený rodinný život.

    Autismus je módní, neúčelná nálepka, která dítě zbytečně stigmatizuje

    O tom, že autismus nálepka není by mohla vyprávět řada rodičů a pedagogů. Diagnóza definuje jádrové obtíže a metody přístupu a rozvoje, které se pro tyto osoby ukázaly jako účinné. Naprostá většina rodičů a dospělých uvádí diagnózu jako velmi přínosnou a nutnou informaci i přes pochopitelné potíže s jejím přijetím.

    Autismus či Aspergerův syndrom lze diagnostikovat „mezi dveřmi“

    Mýtus se týká především odborníků. Řada profesionálů má dojem, že autismus jer poctivá diagnóza, kterou lze stanovit v rozsahu několika vteřin až minut. K platnému kvalifikovanému diagnostickému závěru je zapotřebí sestavení důkladné anamnézy, podrobná analýza chování a profesní zkušenost s různorodými projevy PAS v různém věku.

    Autismus je vzácná porucha, která se týká pár stovek lidí v ČR

    Výskyt PAS v populaci byl vypočítán na 1%. Toto vysoké číslo jasně ukazuje autismus jako velmi
    naléhavý zdravotní a sociální problém vyžadující řešení.

    Pokud zatajíme výsledky z předchozích vyšetření nebo ze školy, budou výsledky objektivnější (informace pro uzavření diagnózy by měly pro zvýšení spolehlivosti diagnostického závěru pocházet vždy ze tří zdrojů, a to z chování při vyšetření, od osob, které dítě dobře znají, ale nejsou k němu výrazně citově připoutání, a od rodičů. Pokud jeden z těchto stěžejních zdrojů informací vynecháme, pracujeme s neúplnými údaji a může snáze dojít ke zkreslení výsledků. Velmi důležitý pro diagnózu je popis chování dítěte v kolektivu. Informace jsou diagnostikem rámcově vždy ověřovány.

    Lidé s autismem bývají geniální jako Rain Man

    PAS se zhruba v polovině případů pojí s mentálním postižením. Geniální schopnosti Rain Mana se mohou u lidí s autismem vyskytovat, ale jde o extrémně vzácné případy. Také lidé s Aspergerovým syndromem nemusí mít výhradně nadprůměrný intelekt, ale jejich schopnosti se mohou pohybovat i v pásmu podprůměru. Diagnóza Aspergerova syndromu je neslučitelná s diagnózou mentální retardace.

    Lidé s autismem mají svůj svět, nevnímají, co se děje kolem nich, zajímají se víc o věci než lidi, rozhodli se nekomunikovat. Jen kdyby chtěli, mohlo by být vše jinak, ale jsou tak tvrdohlaví

    lidé s PAS mají výrazný handicap v různých schopnostech. Emoční, sociální a komunikační schopnosti jsou značně omezené. Komunikace a sociální interakce jim totiž přináší nepochopení, nejistotu a úzkost a před takovými situacemi se vrozeně všichni snažíme unikat či je ignorovat, protože nám nepřináší význam a užitek. Vyhýbání se komunikaci a sociální interakci u lidí s PAS nevzniká primárně vlivem dobrovolného rozhodnutí, ale je důsledkem handicapu. Ignorace ale neznamená nevnímání, mnozí lidé s autismem sice nereagují, ale vnímají velmi dobře.

    Lidé s autismem nemají empatii

    základní sdílení pocitů je vlastní dětem již v kojeneckém věku a tato forma empatie často není u lidí s PAS narušena. Empatie je jen jednou z dílčích schopností umožňujících sociální interakci. Schopnost a složitost empatie se s věkem vyvíjí, překrývá se se sociálními dovednostmi – např. taktem, schopností poskytnutí útěchy a pomoci. Na rozdíl od prostého sdílení pocitů jsou sociální dovednosti u lidí s PAS narušeny vždy, ale u různých lidí do různé míry.

    Člověk s autismem či Aspergerovým syndromem je nevychovanec, ignorant a hulvát. Kdyby mu rodiče uštědřili pár na zadek, bylo by po autismu

    Chování tak může na okolí skutečně působit. Dospělí s Aspergerovým syndromem mají kvůli sociální neobratnosti obtíže v zaměstnání, v přátelských a partnerských vztazích. Děti jsou považovány za nevychované a odpovědnost za jejich chování je jednoznačně připisována rodičům. Děti s PAS jsou spíše než nevychované obtížně vychovatelné a velmi náročné na péči. Rodiče se musí ve výchově angažovat mnohonásobně více,
    mnohdy až nad hranice normálních možností, aby dosáhli určitých pokroků. Obvykle potřebují při výchově odbornou pomoc, běžné výchovné metody ani fyzické tresty prostě na autismus nestačí.

    Dítě má autismus, nedá se vychovávat

    Na otázku, zda se dítě s PAS dá vychovat k obrazu rodiče, se nedá odpovědět stejně jako u dítěte s běžným vývojem. Nicméně při znalosti problematika PAS je možné dosáhnout velkého pokroku. Rodiče musí mít
    na paměti, že dítě s PAS mohou rozmazlit i nevychovat. Angažovaný aktivní přístup rodičů zabezpečuje dítěti lepší prognózu.

    Strukturované učení, které všichni nabízí, vychovává z dětí roboty

    Strukturované učení není filozofie ani pedagogický směr, je to jen metodika práce, která pomáhá snížit handicap v oblasti exekutivních funkcí- organizace, plánování, orientace, soustředění – a spolu s vizualizací informací jednoznačně napomáhá lisem s PAS maximalizovat svoje schopnosti, lépe se adaptovat na požadavky běžného života a přijímat ze svého okolí smysluplné informace. Jádro pedagogické a výchovné práce, ale zůstane stejné, existuje i řada dalších metod, které lze při práci s dětmi účelně využívat – např. nácviky sdílení pozornosti, rozvoj komunikačních dovedností, terapie hrou, rozvoj smyslového vnímání a smyslové integrace, kognitivně behaviorální terapie, behaviorální analýza. Pro úspěšnou práci s dítětem je nejdůležitější laskavost,
    zaujetí, empatie, důslednost a selský rozum.

    Poruchy autistického spektra se dají vyléčit, na internetu lze najít řadu doporučení a příběhů se šťastným koncem

    Internet je úžasným zdrojem informací, bohužel automaticky nezaručuje hodnotu informací. PAS se nedá klasickým způsobem vyléčit, jedná se o poruchu, která způsobuje ve specifických oblastech různě těžký deficit. Nicméně se jedná o vývojovou poruchu, obraz i forma handicapu se mohou v průběhu let u každého jedince měnit. Také vyšší vzdělání a dobré společenské zařazení, které nejsou u některých osob s PAS nemožné, mohou budit dojem vyléčení. Alternativní léčbu autismu je třeba pečlivě zvážit, vzít v úvahu vynaložené finance, čas, energii, vedlejší negativní vliv na rodinu i dítě a neprokázaný účinek. Internet v tomto případě není objektivní rádce.

    Rodiče zapříčinili autismus svým chováním

    Často se setkáváme s informacemi, že za chování a postižení svých dětí mohou sami rodiče např. chybějící
    bezpodmínečnou láskou, souhlasem s očkováním, jedením nekvalitních potravin, nevhodnou výchovou. Tyto názory patří do kategorie absurdní. Autismus je porucha, která má genetickou příčinu, i když mechanismus dědičnosti není dosud znám. Vina na rodičích rozhodně neleží.

    Lidé s PAS nevnímají či odmítají okolní podněty, nic nepotřebují, nejlepší je nechat je být

    Fakt, že lidé s PAS nekomunikují, odmítají spolupracovat či se aktivně stahují ze společnosti neznamená, že jsou takto spokojeni a že pro jejich život je nejlepší tento stav akceptovat. Zejména děti, jejichž vývoj je velmi flexibilní a závislý na okolních podnětech vyžadují velmi aktivní přístup. Mezi velmi účinné metody, které usnadňují spolupráci a rozvoj dětí s PAS patří strukturované učení a vizualizace informací. U osob, u kterých se ještě nerozvinula nebo zůstala nerozvinuta řeč, je velmi důležitý co nejčastější rozvoj systému alternativní komunikace na úrovni jeho porozumění. Předmětový, obrázkový či symbolový systém rozhodně nebrzdí nástup
    běžné řeči.

    Pobočka ZLÍN

    Pobočka PRAHA

    Pobočka OLOMOUC

    Pobočka BRNO