Nejnovější kniha o autismu – Autíček Jeníček

Dobrý den,

dovolujeme si Vás touto cestou informovat o nadcházejícím vydání knihy s tématikou autismu, které připravilo naše nakladatelství pro podzimní trh v ČR a která by mohla být přínosem pro Vás a Vaši práci, příp. Vaše zaměstnance nebo klienty. Jednotlivé části knihy byly velmi dobře hodnoceny jak odbornou veřejností, tak zainteresovanými laiky (zejména rodiči dětí s diagnózou autismu). Níže přikládáme podrobnější informaci a též fotografii. 

S pozdravem


Iva Šmídová
Řetězová reakce, s.r.o.

Brněnské nakladatelství Řetězová reakce, s.r.o., uvádí na podzim roku 2012 

díl knihy „Autíček Jeníček“ autorky Marcely Martínkové, 

známé zejména pod svou bloggerskou přezdívkou Amélie.

Malý Jeníček žije v malém městě v Čechách, má rodiče, dvě starší sestry a diagnózu dětského autismu. Kniha autentickou a čtivou formou deníkových záznamů zachycuje počáteční fázi boje s autismem, od doby, kdy si rodiče a okolí poprvé všimnou, že s jejich dítětem „něco“ není v pořádku, přes zjištění diagnózy až po postupné sžívání se s jejími projevy, první pokroky, ale i kroky zpátky a změny, které nastanou ve způsobu života rodiny dítěte s autismem. Součástí knihy se 190 stranami je rovněž CD s barevnými fotografiemi.

Kniha bude k dispozici zejména formou internetového prodeje a její běžná cena je 217,- Kč. Objednávky je možno zasílat již nyní, a to buďto na e-mailovou adresu info@retezovareakce.cz , nebo prostřednictvím Facebooku formou zprávy odeslané facebookovému profilu Knihy Řetězové reakce. V každé objednávce prosíme uvést jméno, příjmení a adresu zákazníka, počet objednávaných kusů knihy a zvolený způsob platby (bankovní převodem, na dobírku) a doručení knihy (obyčejnou poštou, doporučenou poštou, osobně – pouze Praha a Brno).

Při objednání do 15.9.2012 včetně platí zvýhodněná cena 200,- Kč.


Ukázka:
„Poslední 3 týdny s Jeníčkem byly docela náročné a člověk začínal mít sklon myslet si, jak je to dítě „zlé, nepřizpůsobivé, protivné, agresivní…“ a že „nic nemá smysl“…
Šárka mu říká, že je „uječenec, vztekloun“ a já nevím, co ještě….
Ano, je to náročné – pro mě, natož pro zdravé sourozence, kteří nemohou zatím pochopit hloubku autistické poruchy. Chápu všechny strany, a tak nějak se snažím to všechno skloubit a vybruslit z toho co nejlíp…
V noci jsem šla spát krátce po půlnoci, vnímala jsem to ticho, klid, pohodu a posvítila jsem si na Jeníčka baterkou – jako každou noc, když jdu spát…Jen tak, abych ho zkontrolovala, jestli spí, zda je přikrytý…
Dívala jsem se na něj, dokonce jsem se 2x vrátila k jeho postýlce, svítila jsem si na něj a viděla jsem nádherného, dokonalého malého andělíčka s krásnými světlými kudrlinkami. Jaktože přes den jsem měla pocit, že mám uječeného, zlobivého, protivného, nezvladatelného kluka??? Teď přede mnou ležel spící Andílek, tak krásný, nevinný, kouzelný a zranitelný….Malá bytost hodná nekonečné lásky a já mu přes den v duchu spílala za jeho chování…
Teď jsem se mu omlouvala a slibovala, že bude líp. smile
Vytryskly mi slzy do očí. Lehla jsem si do postele, zabořila nos do polštáře a slzičky se řinuly dál. A čím dál víc…zmítaly mnou protichůdné pocity a ty byly příčinou promočeného polštáře….Bylo mi strašně líto, že toho kudrnatého Andílka nemohu NIKDY obejmout a pevně ho k sobě přitisknout, alespoň na chviličku zabořit svou hlavu do jeho roztomilých vlásků…….jestlipak se mi to někdy splní???
Občas nevím, co je správné a co ne.
„Musí“ Jeníček používat denní režim? Ano, první dva měsíce fungoval bezchybně a byla to paráda, ale teď to nějak nejde.
„Musí“ plnit úkoly? Musím zavolat do SPC?
Musím jej učit na nočník, měl by chodit pěšky, měla bych mu sebrat dudlíky…měl by chodit do školky….měl by sedět u jídla u stolu…neměl by se válet po zemi…neměl by si okusovat ruku…nesmí házet věcma, nesmí mít celý den zapnutou televizi….že má jíst všechno to, co ostatní……někdy ty rady okolí jsou tak ubíjející ???!!!!
Snažím se na to dívat obráceně…ať si klidně okusuje ruku, pokud ji má čistou, ať šermuje klacíkem, když se mu to líbí a nikomu tím neublíží, ať se kýve opakujíc své slabiky, klidně i venku na náměstí…. ať běhá dokola, vždyť na tom nezáleží, ať si bere na procházku plácačku na mouchy, i když někdo má pocit, že plácačka by se ven brát neměla, ať jezdí zatím na kočárku, dokud se tam vleze, ať spí s dudlíkem, pokud mu to zajistí klidný spánek…Ohledně plen – je přece jedno, jestli se zbaví plen ve 4, v 5 či v 6 letech….Proč ho zbytečně stresovat ještě víc než je teď?
Bojí se tolika věcí, chudáček můj malej, proč mu přidělávat další úzkosti a stres….. Ano, zkusíme všechno, pomalinku, postupně, ale pokud to nejde, tak to odložíme na později…
Snažím se nevšímat si negativních věcí, ale chválit za to pozitivní…
Vím, že mě nezlobí schválně a že za své chování nemůže…Co když se nemá přizpůsobovat on našemu režimu, ale já jemu???
Přijde mi, že „spadl“ do našeho světa (z toho jeho světa). Ten náš je pro něj nepochopitelný, divný…pořád ho k něčemu nutíme, někam chodíme, s někým mluvíme, děláme něco co on nechce….Jak by asi bylo mně v tom jeho světě? Jak bych se asi cítila, kdybych se ocitla najednou někde jinde???
On má svůj svět, ve kterém je šťastný, který mu žádný stres nepřináší, který dovede vykouzlit úsměv na jeho rtech…“

Komentáře nejsou povoleny.